Courání v Qinling horách v Číně

V blogu Takový normální výlet do hor v "divoké" Číně jsem popsal výlet do vesničky Dasi v horách na jih od Xi’anu. Byl jsem tam vcelku hodněkrát, mám tam dobrého známého jménem Stone.

Qinling mountains

Se Stonem si pokaždé si prima pokecáme, protože jeho znalost angličtiny je ještě horší než moje znalost čínštiny, která je prakticky nulová.

Jak to ale celé začalo. Byl jsem pár měsíců v Číně v Xi’anu a říkal jsem si, že bych se mohl podívat do hor, které jsou na jih od města a oddělují severní Čínu od jižní. Jsou v jižní části provincie Shaanxi a jsou dlouhé nějakých 500 km s nejvyšší horou Taibei, která má výšku 3720 m.n.m. Tam jsem nikdy nebyl z důvodů, které vysvětlím někdy příště.

Byl jsem večer v práci, pustil jsem si Google Earth a díval se, co je kolem Xi’anu zajímavého především v horách. Je tam spousta kaňonů a říkal jsem si, že se do jednoho vydám. Vzal jsem sebou svého nervozního studenta. Cesta začala dost zábavně, jeli jsme mým autem, což je Mitsubishi Pajero určené do terénu. Silnice kaňonem byla nezpevněná cesta přesně po jedno auto a můj student tam pochopil, proč jsem si do města koupil auto s náhonem na všechna 4 kola, redukcí a zamykáním diferenciálu. Cesta byla dlouhá pár km a chudák umíral strachem, že spadneme do řeky nebo se nám stane něco jiného. Dojeli jsme na konec v nadmořské výšce asi 600 metrů a dále šli pěšky podél říčky. Šli jsme velmi pomalu a postupně jsem zjistil, že můj student, kterému bylo 28 roků a žil celý svůj život v Xi’anu, tady v horách nikdy nebyl. Asi po dvou hodinách jsem mu řekl, ať si sedne a odpočine, že já půjdu dále a tak za hodinu se vrátím. Málem ho ranila mrtvice, že by tam měl být hodinu sám. Zapomněl jsem podotknout, že v horách je vzácné někoho potkat a my za ty dvě hodiny nepotkali vůbec nikoho. Tak jsem mu slíbil, že budu zpět za půl hodiny. No ale jen jsem se vydal na další cestu, potkal jsem člověka se psem. Ukázalo se, že je to místní doktor, který chodí do hor sbírat byliny, kterými pak léčí lidi. Každopádně se dal do řeči s mým studentem a ten pookřál a usoudil, že má přece jenom jistou šanci ten bláznivý výlet se mnou přežít, v což už nedoufal. Asi se moc dívá na hloupé filmy.

Na jaře někdy na začátku dubna jsem se v pátek zeptal mého postdoka Pavla z Brna, jestli se nechce jít se mnou v sobotu projít. Chtěl jsem jít kaňonem dále do hor. Pokud bych toto řekl mým dcerám či manželce, tak obrat jít se projít je dostane do stavu vysoké bdělosti a začnou se zajímat o detaily, protože to může znamenat cokoliv od procházky v parku na 20 minut po velmi dlouhý den v horách. Stejně je tak dostane do střehu slovo zkratka. Pavel znalý nebyl, tak se jenom zeptal kam a kde má ráno být a v kolik. V 8.30 jsme byli na konci prašné cesty v kaňonu a vcelku svižným tempem pokračovali do hor. Ve dvě odpoledne, po 15 km chůze jsme dorazili do vesničky Dasi v nadmořské výšce asi 1600 m. Vesnička má asi 5 domů poházených po velké ploše, což jsme tenkrát nevěděli, protože tam byla mlha. Došli jsme k jednomu domu, kde byli dva lidé, jeden z nich Stone, kteří na nás koukali jak na zjevení. To ještě nebyla turistická sezóna, takže tam v tu dobu nikdo nechodí, no a cizinci už vůbec ne. Dal nám nějaké jídlo a odmítl si vzít za něj peníze, což mě dost překvapilo. Pavel mu ubalil cigaretu a tak zpečetili své přátelství. Byli jsme tam asi hodiny a vyrazili zpět, k autu jsme došli v 8 večer. Byl jsem úplně vyřízený a mé nadšení, že bydlím v sedmém patře bez výtahu, neznalo mezí. Další pátek jsem se Pavla ptal, jestli se nechce jít v sobotu projít, říkal, že už něco má.

Pak jsem byl v Dasi ještě několikrát z druhé strany, kam to je asi 5 hodin ze silnice G210 v nadmořské výšce 2000 metrů, stačí přejít přes kopec vysoký 2600 metrů a seběhnout do Dasi na 1600 metrech.

Pak za mnou v létě přijela mladší dcera Lucka a vzal jsem ji na výlet do kaňonu. Plán byl, že půjdeme do Dasi, dáme si tam u Stona nudle a pak půjdeme dále k G210 a manželka Ying nás vyzvedne na 2600 metrech, kam vede nezpevněná horská silnice. Odhadl jsem, že tam budeme kolem sedmé večer. Pro jistotu jsem si sebou vzal dvě vysílačky a třetí nechal Ying. Před devátou jsme vyrazili kaňonem do Dasi a tam byli o Stona kolem druhé. Vše podle plánu. Po obědě jsme pokračovali nahoru a těsně před sedmou po dalších cca 10 km jsme byli nahoře na 2600 metrech, ale manželka nikde a na pípání vysílačky nereagovala. Lucka mi sdělila, že je to celý den parádní nuda, že počítala s tím, že budeme něco dělat teké fyzicky, a šla se proběhnout. Asi jí těch 25 km a výškový rozdíl 2 km připomínal válení se na pláži. Pak kolem nás jelo auto, které jsem stopnul a rukama požádal (anglicky uměli jako já čínsky), jestli nás mohou odvézt na G210, kam to bylo ještě asi 10 km. Cestou jsem si všiml, že tam jsou místa pokrytá mobilním signálem a tak jsem Ying zavolal. Telefon zvedla, ale moc jsem tomu nerozuměl. Řekla: auto je rozbité, nejede, nemohu se tam dostat, dojeďte na G210, za chvíli tam budu. Měl jsem dost pocit, že tomu chybí logika, ale asi jsem divný. Každopádně Ying na G210 dorazila pár minut po nás. Ukázalo se, že se jí v Xi"anu rozbilo palivové čerpadlo, nechala ho vyměnit a vyrazila do hor. Na odbočku z G210 na horskou silnici dojela ve 4:30 a podle tehdejšího nařízení se tam po čtvrté odpoledne nesmělo, jen ven, takže jí tam nepustili. Její vysvětlování, že tam musí, je nezajímalo a jestli máme problém, ať si zavolá policajty na pomoc. Mezitím přijelo zeshora pár aut a Ying se ptala, jestli nás neviděli. Vcelku jednoduché, za těch 5 roků co tam chodím jsem tam potkal pár lidí, ale cizince ani jednoho, takze popis "dva cizinci" byl naprosto vyčerpávající. Konečně našla někoho, kdo nás viděl, ale ten tvrdil, že jsme nešli nahoru, ale dolů. Ying se tedy rozhodla, že jsme určitě zabloudili, autem sjela o pár km níž, kde bylo pokrytí mobilním signálem a začala organizovat záchrannou akci tím, že zavolala policajty a nahlásila jim, že bloudíme v horách. Takže byla dost překvapená, když jsme se objevili a nic nám nebylo. Mimochodem, vysílačku měla celou dobu vypnutou, protože jsme stejně nebyli v dosahu a tím pádem nemělo smysl ji zapínat.

Celé to mělo tři dohry. Ještě večer cestou domů jsme se museli ukázat na začátku kaňonu na policejní stanici, kde byl již připraven tým SWAT na akci hledání zoufalých cizinců bloudících v nehostinných čínských horách, jestli si celou historku Ying nevycucala z prstu. Takže jsme se s nimi vyfotili, SWAT tým spokojen, že měl nějaké vzrušení a přitom nemusel nic dělat. Jenom se podívali do mojí GPS, jestli jsme náhodou nešli do míst, kam se nesmí. Jsou tam totiž vojenská zařízení a k nim nesmí nikdo. Podle aplikace v mobilu, kterou jsem v té době ještě neměl, je dost populární chodit právě tam. Druhý den jsme si ještě šli nechat vynadat na policejní stanici, ať se už necouráme sami po horách, protoze je to nebezpečné. Pak jsem dostal vynadáno ve škole, protože by měli dost velký problém, pokud by se mi něco stalo.

A poslední dopad byl zajímavý a velmi otravný, od 1.8. na horskou silnici mají cizinci zákaz vstupu. Tenkrát mě to hodně otravovalo, pak se ukázalo, že je to skoro jedno. V zimě se tam nesmělo vůbec a na další rok vláda celou oblast v rámci ochrany přírody zavřela pro všechny, aby se tam příroda mohla vzpamatovat.

Pak jsem byl v Dasi ještě několikrát, ale nebylo na výletech nic zvláštního, jen jednou když jsem si cestou zpět přetrhl nějaký vaz v koleni a místo zbylých 2 hodin chůze z toho rázem bylo 5 hodin pajdání. Pak jsme šli se studenty, jak jsem popsal v blogu Takový normální výlet do hor v "divoké" Číně. No a měsíc po té byl jíž listopad a šli jsme do Dasi tentokrát z jihu. Věděl jsem, že je to dost do kopce a tak jsme sebou vzal jen dva studenty, co jsou zvyklí chodit po horách. Nechali jsme se na jih odvést autem s tím, že nás vyzvedne další den ve čtyři odpoledne na průsmyku silnice G210, kde jsme před časem s Luckou potkali Ying.

Takže prima, kolem deváté ráno nás auto vyhodilo na jih od Dasi, kam až bylo schopné dojet. Ta oblast je moje oblíbená, byl jsem tam tak 20× a Pajerem sice jezdím o osum km dál, ale to neni silnice pro auta s řidiči, co jsou při smyslech. No nic, šli jsme tedy dále pěšky. Silnice zvolna stoupá až do nadmořské výšky 1800 metrů a pak prudce s několika velmi ostrými serpentýnami do 2100 metrů, kde končí na hřebeni. Přes ten se přejde a do Dasi je to asi dvě hodiny údolím a pak půl hodiny do kopce. No a v těch serpentýnách jsme si všimli kusů plastu a plexiskla z havarovaného auta. To bylo zvláštní, protože tam se dvě auta nemohou srazit, vůbec se totiž vedle sebe na silnici nemohou vejít. Na vysvětlení se stačilo podívat doleva dolů, 30 metrů pod námi bylo rozbité auto a pak se podívat nahoru, kde kousek kraje silnice chyběl. Prostě řidič se rozhodl, že ostrou zatáčkou projede na první dobrou místo aby ji projel na dvakrát a trochu si zacouval. Takže dojel až na kraj a ten se s nim utrhl. Asi to přežil, ale nejspíš mu nebylo moc do zpěvu. Pro mě je to zkušenost až nahoru nejezdit autem, byl jsem tam asi 3x nebo 4x, už nepojedu až nahoru, je to tam zespodu z 1800 metrů jen asi 40 minut a to riziko za to nestojí.

No nic, po prozkoumání auta jsme pokračovali nahoru, přešli hřeben a údolím zalitým sluncem se zemí pokrytou suchým listím do Dasi. Tam jsme na pohodu dorazili ve tři odpoledne. Stone nám ale řekl, že v neděli bude pršet a že cesta zpátky bude špatná. No jo, velké oči jako obvykle.

Ráno kolem desáté jsme vyrazili nahoru. Listopad a nadmořská výška přes 1600 metrů zajistila, že nepršelo, ale sněžilo. A do toho foukal tak silný vítr, že vločky létaly vodorovně. Byli jsme ale v lese, tak to nevadilo. Zajímavější to začalo být po třech hodinách, když jsme se vyškrábali na horskou silnici ve výšce 2600, kde už nebyl les a musím říct, že sranda skončila. Byli jsme ve sněhové vichřici, nikde žádné obydlí, místo kam se schovat a především jsme vůbec na takové podmínky nebyli připraveni. Zastavit se znamenalo nejspíš zmrznout. Naštěstí jsme byli pořád v pohybu a po skoro třech hodinách nahoře jsme došli na G210, kde mělo být auto. Mělo, ale nebylo. Vyrazili jsme směrem dolů, že to nějak dopadne. Naštěstí jelo kolem auto, já ho stopnul a řidič nás odvezl dolů ven z hor, kde jsme měli naše. Tohle byl výlet s klikou, a to pořádnou. Podvrknutý kotník nahoře by to velmi zdramatizoval. I takhle to bylo na hraně. Měli jsme zůstat v Dasi jeden den a počkat na lepší počasí. Ale přežili jsme to, což je dost podstatné. Také je to varování pro příště to nepodceňovat.