Výlet do jihovýchodní Asie s "vesničankou"

Asi před deseti lety jsme se s přítelkyní Ying chtěli podívat na Bali, do Singapuru a do Malajsie. Zde je důležité zmínit, že Ying je Číňanka, která vyrostla v Pekingu a žila 18 let v USA. Vše v SEA Asii pro ni tedy bylo nové.

Termín "vesničanka" zde není míněn nijak ve špatném smyslu, spíš termín pro člověka, který se ocitne na několik týdnů v naprosto neznámém prostředí, vše je nové, všemu se diví a veškeré návyky, které si do té doby vybudoval, jsou zde k ničemu, prostě vše je jinak, než na co je či byl zvyklý. Taková Alenka v říši divů.

Asi před deseti lety jsme se s přítelkyní Ying chtěli podívat na Bali, do Singapuru a do Malajsie. Zde je důležité zmínit, že Ying je Číňanka, která vyrostla v Pekingu a poté žila 18 let v USA. Takže její znalosti o světě byly omezené na USA a z dnešního pohledu na Čínu dávné minulosti, protože v dnešní době je Čína úplně jiná než byla před 25 lety, kdy z ní Ying odešla studovat do USA. Vše v jihovýchodní Asii pro ni tedy bylo nové a skutečně se poprvé chovala jako vesničanka ve městě nebo městský člověk na vesnici. Plus jsem ji měl za povinnost tam požádat o ruku romantickým způsobem, což jsem také udělal, ale to už je jiný příběh.

O několik týdnů dříve jela Ying do Kostariky a moc se jí tam líbilo. Co mě zmátlo, že řekla, že není absolutně možné, abych tam řídil auto. Říkal jsem si, co je na tom tak zvláštního, že bych tam nemohl řídit? Žil jsem 12 let v Singapuru, řídil jsem samozřejmě v Singapuru, pak nesčetněkrát v Malajsii, párkrát v Thajsku, Indonésii a na Srí Lance. Čím může být řízení v Kostarice tak výjimečné? Prý šílený provoz, chodci, motorky, výmoly. Pro mě tedy nemožné tam řídit. No tak jo, nechtěl jsem se o to hádat a tam jsem ji při tom nechal.

Navrhl jsem si tam služební cestu. Musím říct, že to byla pěkná služební cesta. Jedna malá firma v Singapuru vyráběla zařízení pro náš ústav a já jsem tam letěl, abych jim dal instrukce a dohlédl na jejich práci. Celková délka služební cesty byla přes dva týdny včetně tří víkendů. Plán byl následující, jet do společnosti, zkontrolovat postup prací, dát jim instrukce, odletět na týden na Bali, vrátit se do Singapuru, zkontrolovat postup prací, dát jim instrukce, odletět na týden na ostrov Tioman v Malajsii v Jihočínském moři, vrátit se do Singapuru, zkontrolovat postup prací, dát jim instrukce a odletět zpět. To zní jako plán, že? Alespoň mně to připadalo jako hodně příjemné. 

Protože moje přítelkyně tehdy žila v New Jersey v USA, setkali jsme se ve Frankfurtu a letěli do Singapuru. Další den byl pátek, zašel jsem do společnosti, zkontroloval, co udělali, dal jim instrukce jak pokračovat, a ještě týž den jsme odletěli do Denpasaru na Bali. Domluvil jsem si předem pronájem auta a majitel auta mi řekl, že na mě počká na letišti v Denpasaru. Dobře tedy. Přistáli jsme v Denpasaru a setkali se s majitelem auta. Dal jsem mu peníze za půjčení auta, zatímco Ying chodila kolem auta a detailně si ho prohlížela. Zeptal jsem se jí, co tam zkoumá. Řekla mi, že kontroluje auto. Zeptal jsem se jí, proč to dělá? Odpověděla, že v USA (to byla její typický začátek věty v příštích několika letech) musíte před převzetím auta nahlásit všechny škrábance. Řekl jsem jí to: Řekl jsem: "Prozradím vám tajemství. Teď už to tajemství zná, ale tehdy se naivně zeptala: Jaké tajemství? Víš, jsme na Bali. Bali je v Indonésii. Tohle nejsou Spojené Státy a lidé se tu chovají jinak. Kromě toho to auto je poškrábané úplně všude a chybí mu pravé zrcátko. Tak si sedni a jedeme do Ubudu.

Začal jsem řídit a byl jsem velmi šťastný, že jsem zpátky v Asii. Mám ji velmi rád. Takže jsem jel další hodinu nebo hodinu a půl, nadšený, že jsem zpátky, pořád jsem žvanil. Volant volant jsem držel jednou rukou, druhou ukazoval na věci kolem sebe a přitom navigoval auto mezi ostatními auty, chodci, psy, koly, motorkami a výmoly. Ying je normálně velmi upovídaná, ale tenkrát přes hodinu to bylo opravdu zábavné. Ying měla oči vytřeštěné, pevně se držela madla před sebou a celou dobu neřekla ani slovo. Když jsme dorazili do Ubudu, vzpamatovala se a řekla mi: omlouvám se za své předchozí poznámky o řízení v Kostarice. Tam bys neměl žádný problém, ve skutečnosti jsi překvalifikovaný.Jednoho dne se Ying chtěla jet podívat na západ slunce na druhou stranu Bali, tam je na skále v Indickém oceánu pěkný chrám. Podíval jsem se na mapu, a protože dopravu na Bali znám, řekl jsem Ying, že to není dobrý nápad, je to hodně daleko. Podívala se na mapu sama a odpověděla, že tam vede dálnice a nemůže to být tak daleko. Snažil jsem se ji přesvědčit, že pojem " dálnice" na Bali jako oxymoron, protože tam žádná dálnice není a bude nám to trvat opravdu dlouho, ale ona trvala na tom, že tam musíme jet. Fajn, těch 50 km jsme jeli přes dvě a půl hodiny po té "dálnici". Dorazili jsme tam skoro za tmy, zůstali tam 20 minut a jeli zpátky.  

V Singapuru jsem Ying ukázal několik zajímavých míst. Colbar, který je prakticky v docházkové vzdálenosti od ultravysokotechnologické oblasti zvané Biopolis. Je to hospoda na otevřeném prostranství, kde se za posledních 70 let zastavil čas bez ohledu na všechny ty změny a modernizaci Singapuru. Kdykoli jsem v Singapuru, vždycky se tam zastavím, líbí se mi ta atmosféra. A pak jsme se vydali na jídlo do čtvrti Geylang proslulé jídlem kdykoli ve dne nebo v noci a pro holky. I když je prostituce v Singapuru nelegální, existuje několik známých čtvrtí červených luceren, jako je Geylang, část Little India a v Orchard Towers na Orchard road, známé nákupní oblasti Singapuru. Proto jsem vzal Ying také do Orchard Towers do baru Romeo. Je to bar pro transvestity. Chvíli jsme tam seděli, popíjeli místní medvědici Tiger a pozorovali "holky", které tam tančily. Pak jsem se Ying zeptal, jak se jí tamní "holky" líbí. Odpověděla, že jsou všechny moc hezké. K jejímu šoku jsem jí řekl, že ta servírka je možná holka, všichni ostatní jsou určitě kluci.

Další den jsme jeli autem do Cameron Highlands v Malajsii, což je asi 7 hodin jízdy od Singapuru. Po několika dnech strávených tam jsme chtěli letět z Kuala Lumpuru na letiště Tekek na ostrově Tioman. Letenky jsem si rezervoval předem. Přijeli jsme tedy na letiště a šli na kontrolu. Problém byl v tom, že online rezervační systém nebyl moc dobře udělaný a i když jsem si rezervoval dvě letenky, systém se neobtěžoval zeptat na jméno druhého cestujícího, takže jsem dostal dvě letenky se svým jménem. Protože znám Malajsii, byl jsem si jistý, že v tom problém není, jen se někdo musí dostat do systému a opravit to. Nechali jsme tedy zavazadla u odbavovací přepážky a šli do kanceláře, aby to opravili. Nějakou dobu to trvalo. Když jsme byli hotovi, měli jsme nějakých 30 minut do odletu. Ying na mě křičela: utíkej,  utíkej! Zeptala jsem se jí: Kam? Odpověděla mi svou oblíbenou větou: V USA musíš být alespoň nějakou dobu před odletem u brány. Dobře, poběžíme. Dorazili jsme k bráně, sedl jsem si tam k baru, objednal si čaj Tarik a dalších 25 minut ho spokojeně popíjel. Odlétali jsme s hodinovým zpožděním, kterým se nikdo netrápil.

Na Tiomanu jsme strávili asi 5 dní. Návrat byl opět zábavný. Na ostrov Tioman létalo pouze jedno letadlo, a to buď z letiště Seletar v Singapuru, nebo z letiště Subang v Kuala Lumpuru. Takže letadlo mělo startovat ve 13.30, letět do Singapuru, vysadit Singapurce, vzít nové, přiletět do Tekeku, vysadit je, vzít Malajce a letět s nimi do Kuala Lumpuru. Náš odlet byl naplánován na 15.30 nebo tak nějak. Přijeli jsme na letiště a Singapurci tam ještě byli. Zajímavé. Ptal jsem se, co se děje, a oni mi řekli, že letadlo má nějaký problém a přiletí náhradní letadlo. To se skutečně stalo, druhé letadlo přiletělo a dalších několik hodin se kromě diskuze mezi piloty, kouření cigaret a pití kávy nic jiného nedělo. Zeptal jsem se znovu a bylo mi řečeno, že obě letadla mají problémy a diskutují, co dál a které má menří je možné s ním letět. 

Také jsem věděl, že používání letiště v Tekeku je dost ošemetné, protože dráha končí v kopci, takže pilot musí ihned po startu prudce zatočit, takže je tam zakázáno přistávat nebo startovat po západu slunce. Nepřekvapilo mě to, na Tiomanu jsem byl snad dvacet krát, ale nikdy jsem si nevšiml, že by nějaké letadlo přistávalo nebo přilétalo za tmy. Takže jsme se dost blížili k času, kdy jsme museli odletět. A dopadlo to podle očekávání. Piloti byli z Kuala Lumpuru a chtěli spát u sebe doma, tak řekli Singapurcům, ať se vrátí do hotelu, naložili letadlo Malajci (a námi) a letěli jsme do KL. Pak autem do Singapuru. Zajímavá zkušenost.